Permakultura

Jak jsem přišla k permakultuře?

Mám celoživotní slabost pro to, co jeden náš bývalý prezident nelichotivě nazýval sociálním inženýrstvím. Hrozně mě baví spekulovat nad tím, kam by se společnost mohla v budoucnu ubírat a zda to můžeme nějak ovlivnit. A protože jsem původně bioložka a upřímně se obávám, co se stane, až lidstvo ještě víc vyčerpá přírodní zdroje planety, obzvlášť mě vždycky zajímaly alternativy ke konzumnímu způsobu života.

Ze všeho, co lidstvo v tomto směru zatím vymyslelo, mě zase nejvíc zaujala permakultura. Líbí se mi na ní, že se nevyčerpává v protestech proti „většinovému“ systému a v bojích s lidmi, kteří mají odlišné názory, ale rovnou vytváří příklady pozitivních řešení.

Permakultura je systém designu trvale udržitelných lidských sídel, komunit, pozemků, krajiny. Jejím srdcem je etika stojící na třech principech: péči o Zemi, péči o lidi a spravedlivých podílech (čili limitech spotřeby, vědomé skromnosti, nebo péči o budoucnost).

Permakultura vychází z hlubší analýzy toho, co děláme a jak žijeme, a snaží se vytvářet systémy a koloběhy, které by co nejvíc spolupracovaly s přírodou a co nejméně s ní bojovaly. Například ekozemědělec sice provádí orbu za pomoci traktoru poháněného bionaftou, nebo dokonce za pomoci koně, ale pořád ještě oře a každoročně znovu osívá pole. Permakulturista se hledí orbě vyhnout a vystačit s vytrvalými porosty.

Permakultura by tedy v ideálním případě měla lidem ušetřit spoustu dřiny.

S permakulturou jsem začala v roce 2007, kdy jsem zašla – tak jako naprostá většina Čechů, kteří se k permakultuře dostali – na kurz „jedlého lesa“ Jaroslava Svobody (www.ekozahrady.cz), kde se probíralo praktické zahradničení v souladu s přírodou.

Kurz nepokrýval tak široké a komplexní pole témat, jako to dělají „pravověrné“ permakulturní kurzy. V roce 2009 jsem se tedy přihlásila na „opravdový“ úplný 72hodinový kurz permakulturního designu. A o rok později jsem se pustila do objíždění českých a slovenských permakulturních projektů, s cílem napsat o nich knihu reportáží.

V rámci tohoto putování jsem zabloudila i na valnou hromadu spolku Permakultura (CS). Knihu reportáží už jsem nikdy nenapsala, protože jsem se v Permakultuře (CS) velmi rychle dostala do epicentra dění: přibrali mě do rady organizace a předali mi vydávání časopisu Klíčová dírka. (Klíčová dírka je tvar záhonu, který se v permakultuře s oblibou používá. Po úzké cestičce projdete mezi vegetací na rozšířený plácek, ze kterého můžete pohodlně ošetřovat rostliny a sklízet. Taková cestička zabere mnohem míň místa než cestička běžná.)

V roce 2012 se věci seběhly tak, že nikdo jiný nebyl ochotný dělat předsedu a spolku hrozil zánik. Zbylo to na mně.

V Permakultuře (CS) se věnuji převážně vydávání knížek – jednak edice praktických brožurek Klíč k soběstačnosti a jednak překladových publikací, které vycházejí díky našemu projektu etických investic, kdy nám naši příznivci půjčují peníze, vědí přesně, do čeho je investujeme, a každoročně získávají i malý bonus.

Učím také permakulturní kurzy, převážně úvodní, věnované sociální („lidské“) permakultuře, nebo konečně spolupráci s mikroby na zahradě.

A konečně i designuji. V roce 2018 jsem získala britský diplom permakuturního designéra (DAPD – Diploma of Applied Permaculture Design), mé portfolio deseti projektů můžete shlédnout zde: https://www.akademiepermakultury.cz/portfolio-dapd-eva-hauserova

A tady je web Permakultury (CS): www.permakulturacs.cz