Povídka: Devět desetin lidstva

Tohle je můj deník. 

Emilka Macháčková.

Taťka mi poradil, abych si zapisovala svoje zážitky do tohohle sešitu. Pořád nám vypínají elektřinu a notebooku vždycky dojdou baterky a pak nemůžu chodit na fejs a vůbec na internet. Takže se mi stýská po kamarádkách. Taky mi nejdou dělat domácí úkoly, protože si nemůžu hledat na internetu. Říkala jsem taťkovi, že se nudím, a on říkal, že se mám cvičit v ručním psaní fixem do sešitu, protože se mi to bude hodit. Protože elektřiny bude pořád míň. Mamka říkala, aby mě nestrašil. Máme totiž svůj genelátor na naftu. Zeptala jsem se taťky a správně se to píše GENERÁTOR. V sešitu nemůžu vymazat chybu jako na počítači, jenom škrtnout, a to nevypadá hezky. A já chci, aby vypadal hezky. Spíš vypadá jako kniha, tak si představuju, že píšu knihu. Ale radši bych psala divadelní hru, která by se potom hrála v opravdovém divadle. Nafta je drahá a my musíme šetřit. Proto skoro pořád nemáme elektřinu. Taťka říká, že dřív lidi žili úplně bez elektřiny. I bez baterek a bez solárních článků. Nechápu to. Co dělali, když byla tma? My máme aspoň solární lampy, co přes den nachytají sluníčko a když je tma, svítíme s nimi.

Dost mě bolí ruka, protože nejsem zvyklá psát na papír. Ale jsem ráda, že sešit mám. Bude to můj tajný sešit, schovám si ho na tajné místo a nikdo ho nebude smět číst.

30. června

Dostávali jsme vysvědčení. Po prázdninách už půjdu do páté třídy. Měla jsem tam napsáno, že jsem pracovitá a že mi jdou dobře jazyky, ale taťka s mamkou mě skoro zapomněli pochválit. Skoro si mě nevšímají, pořád říkají, že je těžká doba a že mají moc starostí. Letos nepojedu nikam na prázdniny. Když mi to řekli, byla jsem z toho smutná. Loni jsme byli u moře. Mamka říkala, že nemáme peníze, všechno je moc drahé. A nejvíc benzín a nafta, takže nikdo nemůže nikam jezdit. Taťka říkal, že tady doma je to stejně nejhezčí, že s ním můžu něco dělat na zahrádce, pak taky můžeme chodit na procházky s Bobíkem, a taky mi slíbil, že mi ukáže v našem lese studánku a jeskyni. Taky budeme chodit na koupaliště a na houby. Jenomže já si myslím, že se stejně budu nudit.

Moji kamarádku Lídu rodiče za vysvědčení moc pochválili. Moji rodiče jsou možná nějaký vadný. Jenže ani Lída nikam nepojede na prázdniny. Přitom loni s rodičema letěla až do Vietnamu! A letos ne. Dokonce bude muset rodičům pomáhat v krámě, protože propustili prodavačku. Aspoň že já nemusím pracovat jako dospělá.

7. července

Jo, nemusím pracovat jako dospělá! To jsem si myslela. Ale taťka mě teď pořád honí, abych s ním pracovala na zahrádce, vyryl skoro všechen trávník a dělá všude samé záhonky a já musím aspoň kopat motyčkou nebo hrabat zeminu nebo sázet a zalévat. Jsou tam samé kytky, co jsou k jídlu, jako jahody, fazole, kukuřice, a taťka říkal, že kdyby nebylo pozdě na brambory, nasázeli bychom je taky. Mamka si ťukala na čelo a říkala, kdyby tak taťka radši někde slušně vydělal, abychom si mohli dovolit pouštět ten generátor. Taťka je ředitel gymnázia, teď má prázdniny a mamka si myslí, že by mohl třeba něco překládat. Já mám talent na jazyky po něm. Jenže taťka říkal, tak ať mu zkusí nějaké překlady sehnat. Nikde není práce a nikde nejsou peníze. Nechápu, kam všechna ta práce a všechny ty peníze zmizely.

Taťka má tolik práce na zahrádce, že se mnou ani nebyl v lese, i když mi to slíbil. Naštěstí už jsem dost velká a můžu chodit venčit Bobíka po celém našem satelitu a klidně i do lesa, když se držím hlavních cest. Jen nesmím jít nikam, kde to neznám, nebo na úzké opuštěné cestičky, protože tam by mohl být nějaký zvrhlík. Zvrhlíků se bojím, protože by mě mohli mučit nebo i zabít. Nebo možná i Bobíka.

10. července

Tohle bude opravdu tajný zápis. Dnes se taťka s mamkou moc pohádali. Oba zuřili a křičeli na sebe a mamka nakonec brečela. Zapíšu si, co říkali:

Mamka: Davide, já mám teď v práci peklo, daj mě někam (nerozuměla jsem kam) a jak budeme platit tu hypnotéku na barák? Je to všechno v pytli, fakt už nevím, kudy kam, nevím, jak dál…

Taťka: Já jsem to říkal. Ten barák je nad naše síly a tu hypnotéku neutáhneme.

Mamka (začala zuřit): No a co jako? To s tím nedokážeš nic dělat? To seš chlap? To nedokážeš nosit domů víc prachů? Dyť seš k smíchu!

V té chvíli jsem se radši schovala za dveře, aby si mě nevšimli. Věděla jsem, že by mě nejdřív poslali pryč a pak by teprve pokračovali.

Taťka (začal taky trochu zuřit): Tu hypnotéku jsme si vzali proto, že ty jsi dobře vydělávala, já jsem ti nikdy netvrdil, že to dokážu taky! A dneska? Když je každej druhej nezaměstnanej? Mám snad jít přepadat lidi a loupit, nebo co?

Jo! To mi připadalo dobrodružný. Docela bych chtěla, aby se taťka stal lupičem.

Mamka (zuřila hodně): No když se na nic lepšího nezmůžeš, tak proč ne?

Taťka (zase klidně): Nikde není tolik peněz jako v tý tvý farmacii, Hanko. A vidíš, že i ty teď budeš makat v labáku za žebráckej plat a nemůžeš s tím nic dělat. Já teda vidím jediný možný řešení, to už jsem ti říkal mockrát. Vezmeme sem moji mámu a prodáme její byt. Beztak nebude moct věčně žít sama. Ušetříme tím my i ona a ty prachy dáme na tu hypnotéku.

Jo! To se mi taky líbilo. Babičku mám docela ráda, i když mě strašně moc poučuje. Ale zase mi nosí dárky.

Mamka (začala brečet): Já to věděla! Já jsem tady ta poslední, na mě se vůbec neberou ohledy! Tak si ji sem teda nastěhuj, ale když na mě bude zase vyjíždět, tak si nedám nic líbit, to ti říkám předem! V práci mám peklo a teď ještě i doma! Ale svoje soukromí si uhájim, s tím počítej!

Ještě chvíli na sebe něco křičeli a myslím, že to dopadlo tak, že babička bude bydlet s náma. V prvním patře, kde mám pokoj já a ložnici rodiče a taťka tam měl ještě svoji trucovnu, ve které opravoval pololetní písemky a někdy tam přespávaly návštěvy. Tak tam teď bude bydlet babička. Jupí! To je docela príma. Určitě bude se mnou a s Bobíkem chodit na výlety.

20. července

Babička je tady!

Říká, že pamatuje totáč, ale to asi byla malá, protože pořád vzpomíná, co jí za totáče říkala její maminka, nebo její tatínek. A ti už dávno umřeli. Taťka říkal, že nás pořád peskuje. To znamená, že nám pořád říká, že jsme neskromní, že vůbec neumíme šetřit nebo že nemáme disciplínu. To slovíčko peskovat jsem neznala, asi je to od „pes“, ačkoli Bobíkovi babička takové věci nevykládá. Říká mu, že je zmlsaný a rozmazlený, to ano. Bobík babičku začal po dvou dnech zbožňovat, protože s ním a se mnou pořád chodí na procházky. Přitom nás v jednom kuse poučuje. Zapíšu si její hlášky:
„No to mě podržte, takový domečky jako pro barbíny, a stojí to takovej majlant!“ Tím myslí náš satelit, ale nechápu, co by chtěla, snad takové zbytečně velké domy, co jsou ve staré vesnici? Taťka říkal, že je strašně drahé je v zimě vytápět, kdežto v našem domku utratíme za topení málo. Babičce jsem to řekla, ale ona to stejně opakuje pořád dokola: „To jsou domečky jak pro barbíny, a stojej takovej majlant.“
„No to mě podržte, každá rodina má dvě auta, to pak maj lidi vyjít s penězma!“ Babička pořád říká „to mě podržte“, ale vůbec nechce, aby ji někdo držel. Mamka pokaždé zabručí, že držet se tady musí ona. To je legrační: asi jí vadí všechno, co babička říká.
„Ten váš les je tak nudnej a smutnej! Dřív rostlo všude různejch kytek a člověk pořád viděl nějaký motýly a brouky a slyšel zpívat všelijaký ptáky… a teď nic!“ S tímhle mě babička taky trochu štve, nikdy, ani když jsme ještě jezdili na výlety, jsem neviděla les, kde by rostly spousty kytiček a lítaly spousty motýlků, jak to popisuje. Myslím, že asi kecá a vymýšlí si. A staří lidé taky prý ve vzpomínkách vidí svoje dětství až moc hezky, vůbec ne tak, jak to bylo doopravdy. Bobíkovi připadá les príma a když ho pustíme z vodítka, zběsile pobíhá kolem nás.
Nebo když jdeme s babičkou na koupaliště, tak ona pořád: „Nelez moc na sluníčko, pojď se schovat do stínu!“ Přitom já se pořád mažu krémem s faktorem padesát. „Nechoď do vody uhřátá!“ Jako že mám napřed v klidu ležet na břehu a ne si třeba s holkama pinkat míčem. Taková hloupost! Ani Bobíka s námi nepustí do vody, protože psi mají zákaz koupání z hygienických důvodů. To je sice pravda, ale jiní pejsci si jdou klidně zaplavat a nikdo to nedodržuje. Jen naše babička. Říká, že mě vychovává, protože předtím jsem rostla jako dříví v lese. Je fakt, že od mamky a taťky jsem nikdy nezažila takové omezování. Naopak říkají, že mě musí stimulovat. Znamená to, že mi pořád zajišťují dostatek podnětů, protože jinak bych mohla začít zlobit a nebyla by to moje vina. Tak si pro mě pořád něco vymýšlejí, hry a tak, kdežto babička si nevymýšlí nic.
S babičkou chodíme i nakupovat. Vynadala nám – vlastně nás vypeskovala – za to, že jsme až doteď jezdili na velké týdenní nákupy autem. Když je přitom benzín tak strašně drahý. Vezme si velký batoh a já malý batůžek a za půl hodinky dojdeme do supermarketu Shopmax, který je od nás nejblíž. Babička ten supermarket peskuje, protože se jim pořád zužuje sortiment a všechno je pořád dražší.
Mně by na sortimentu tolik nesešlo, kdyby měli pořád pomeranče a banány, ale teď už je nemají nikdy. Babičce a mamce zase nejvíc vadí, že nikdy nemají kávu. Taky už nemají nic mraženého, takže ani zmrzlinu, protože dávno museli vypnout mrazicí boxy. A některé věci jsou tak drahé, že si je už nikdo nemůže koupit. Nebo, jak říká babička, si je nemůže koupit obyčejný smrtelník. Třeba rybí konzervy nebo čerstvou zeleninu, tu babička párkrát koupila od lidí ve staré vesnici, ale byla taky hrozně drahá. Anebo víno. To samozřejmě nepiju, jednou jsem si trochu lízla a nechutnalo mi, ale babičce se po víně stýská a zkouší ho vyrábět doma z cukru, kvasnic a třešní. Vážně! Taťka se jí směje a říká, že to budou patoky.
Místo kafíčka teď všichni pijou čaje, ale jsou z bylinek, ten pravý čaj se taky nedá koupit. Mně chutná třeba čaj z listí malin, nebo z lípy a heřmánku. S babičkou je sbíráme a sušíme, nebo tou horkou vodou zalejeme i zelené listy nebo květy. To mě baví a divím se, proč jsme to nedělali dřív.
Bobíkovi se ty změny vůbec nelíbí. Psí konzervičky a granule zmizely, babička říká, že je přestali vyrábět. „No to je toho, dřív psi žrali jenom zbytky jídla a kosti,“ vysvětluje Bobíkovi. Bobík jí to co my, ale pořád žebrá a zkouší, jestli by nedostal něco lepšího. Kouká na nás hrozně dojemně a nechápavě a babička mu vysvětluje dál: „To víš, ty psisko, dnes je mizerná doba a lepší to už nebude.“
 

25. července

Dnes se všichni u večeře hádali. Měli jsme jen rizoto se sojovým granulátem, protože mamka má dole v dílně ve skříni několik ohromných krabic s rýží a pytlíky granulátu, a tak to máme pořád, a mamka říká, že jsou v tom všechny potřebné živiny, ale taťka se začal rozčilovat.

Taťka: „To se nedá žrát, zatracenej život!“
Mamka: „A zase za to můžu já, co?“
Taťka: „To jsem neřek, samozřejmě že za to nemůžeš ty… ale pořád žrát takovýhle blafy… a eště je pořád tak nesnesitelný horko… a ke všemu nevím, co bude po prázdninách, jestli vůbec zahájíme školní rok…“ A přikryl si obličej rukama a už vůbec nejedl.
„To znamená, že taky nebudu muset do školy?“ zeptala jsem se, protože to by byla bomba.
„Jen se netěš,“ řekla mamka, „o státních školách ještě nikdo nerozhodl, a být tebou, tak si spíš přeju, aby se učilo. Protože kdyby se neučilo, tak by to už bylo moc špatný.“
Taťka (začal najednou křičet): „Ale vždyť ono to je moc špatný! Doprava nefunguje nebo je moc drahá, většina lidí už přestala pracovat a člověk se ani nedoví, co je novýho, v televizi jsou jen dva kanály! A v nich žádný zprávy!“
Televizi si vždycky pouštíme jen chvíli po večeři, kvůli zprávám, a pak hrajeme třeba člověče nezlob se, nebo si čteme knížky a tak. Je fakt, že v posledních dnech se taťka při televizi vždycky rozčílil. Jsou tam už jen samé písničky a pod nimi běží pásek se zprávami jako například „světové rezervy obilí vyčerpány“, „nepokoje ozbrojených povstalců“ nebo „miliony lidí připraveny o domovy“. Taťkovi asi vadí, že se nedoví nic o tom, co se děje u nás doma, takže neví, co můžeme čekat my v našem satelitu. Dřív ve zprávách ukazovali, co se kde děje, kde havarovalo jaké auto, jaká mají v ZOO nová zvířátka a podobně. Teď ty zprávy opravdu nestojí za nic.
Babička (taky rozčileně): „Já to říkám pořád, za všechno můžou ty nemakačenkové, co po celým světě parazitujou na sociálních systémech tak, až se to všechno začalo hroutit!“
Mamka (rozčilená ještě víc než babička): „Proboha, co to meleš! Problém je přece v tom, že se zbláznilo klima a došla nafta! A ne v tom, že je někdo nemakačenko!“
Taťka (taky rozčilenej, ale už trochu míň): „Dokonce bych řek, že chyba je v tom, že jsme byli moc velký makačenkové a makali jsme jak blbí a chtěli jsme pořád větší blahobyt, a teď to máme!“
Babička (ta se samozřejmě nedá): „Prosimtě, ty věříš těm jejich kecům? Těch komoušů, co chtěj všechno svalit na kapitalismus, že jako to je ten hlavní zločinec? A co přitom tý ekonomice vrážej kudlu do zad? No to mě podrž, to seš teda pěkně naivní!“
Mamka: „No promiň, jenomže teď nás nevytrhne, ani kdybysme se všichni udřeli k smrti.“ (Zase křičí:) „No co máme dělat, řekni! No?“
Babička: „Přinejmenším můžete z týhle země vyhodit všechny nemakačenky a přistěhovalce, co nám tady ujídaj chleba! Koukej, s kým kamarádí ta holka! Její nejlepší kamarádka je rákosnice!“
To myslí jako Lídu, ona se původně nejmenovala Lída, ale nějak jako Lam Ju něco, ale jak to může ta babička myslet? Jí snad už vážně přeskočilo! 
Do toho začal Bobík hrozně kňučet, protože on nesnáší, když nejsme v pohodě.
Babička (překřikuje Bobíka): „A ty výkyvy klimatu jsou normální, na zeměkouli je to jednou tak, jednou tak.“
Taťka (překřikuje babičku i Bobíka): „No to je sice hezký, ale že přitom zařve devět desetin lidí, co je asi jedno, co?“
Zařve, to jako že umře. Z deseti lidí devět. Ale kdo by je zabíjel? Nepřeskočilo taťkovi taky?
Pak šel taťka zapnout generátor, abychom si poslechli, co nám dnes nachystali v televizi. Jenže už tam dokonce ani nebyly písničky a zprávy na páskách. Jen fotka nějaký kytky a hlas jako z rádia, pamatuju si jen kousky. „Musíme si uvědomit… současný vývoj má i příznivé aspekty… situace je vážná, to ano… planetární rovnováha… vyrovnat vzniklé extrémy… na jiných místech zeměkoule naopak zase prší pořád, nebo mají neustále sněhové vánice…“ 
Taťka to zase zavřel. Naštvaně: „Zase žvaněj. Já ty klimatology nesnáším!“
Neumím si už ani představit, že by pořád pršelo. Nebo jak vypadá sněhová vánice. Neumím si představit nic jiného než sucho a sluníčko. Říká se tomu krásné počasí, ale všichni se tváří, jako by ani krásné nebylo.

3. srpna

To počasí je vyloženě zlé. Zabíjí. Kytky usychají, žloutnou, i všechna tráva je úplně zežloutlá. Vydali přísný zákaz zalévání zahrádek. Nejvíc je mi líto taťky. Všechno, co tak pracně nasázel a o co tolik pečoval, vadne a chcípe. V noci se tajně vydal k potoku s konvemi, ale potůček už je skoro úplně vyschlý, a ta troška vody zahrádce beztak vůbec nepomohla. Pak říkal, že je to jak plivnutí do moře. Přežívá jen pár dost neduživých slunečnic a kukuřicí, takže když úroda uzraje, budeme mít hrst slunečnicových semínek a asi pět kukuřičných klasů, což je jídlo tak pro jednoho človíčka na půl dne. Nebo na den, protože jídlo si teď šetříme.

Ani z kohoutku nám voda neteče pořád, ale jen asi dvě hodiny denně. Jak kdy. Mamka a taťka vždycky natočí všechny kbelíky, co máme, a z toho si pak bereme. Jenomže nemůžeme moc často splachovat záchod a ten je cítit. Voda asi teď není nikde. V televizi už je vždycky jen ta fotka kytky a ten hlas jako z rádia a naposledy říkal, že v Evropě jsou katastrofální sucha a na polích nebyla žádná sklizeň. A že se šíří nějaká epilepsie.

Z vodovodu teče tak málo vody, že se nejde sprchovat, takže jsem se těšila, že se osprchuju na koupališti, ale zavřeli nám ho. Když jsme tam s babičkou přišly, byla na bráně cedule „Z hygienických důvodů až do odvolání zavřeno, zákaz koupání“. A vypadalo to, že ho vypouštějí, nebo už tam voda nedotéká a koupaliště vysychá. – Teď jsem zjistila, že to není epilepsie, ale epidemie. Šíří se epidemie.

Mamka s taťkou se pohádali o to, co měli udělat už na jaře.

Mamka: „Měli jsme se zbavit auta, dokud to šlo. A radši si nakoupit naftu do generátoru. Teď nemáme co nalejt ani do jednoho, a auto nikdo nekoupí.“

Taťka: „No, tak mě to nenapadlo, ale tebe taky ne.“

Mamka (rozčílí se): „Ty seš klidnej! Ale co budeme dělat?“

Babička řekla, že kdyby se jí zeptali, co mají teď dělat, tak že by jim poradila, že mají určitě koupit ten skvělý rotoped na výrobu elektřiny. To šlapete a poháníte tím třeba nabíječku do mobilu, nebo počítač, nebo i televizor. Na přístroje, které víc žerou, to nestačí. Ale je to aspoň něco. Rodiče byli udivení, že se tahle věc dá koupit normálně za peníze, ale dala. Tak ten rotoped přivezli. V autě ale už dochází benzín. Mamka navrhla, abychom ještě jednou zkusili dojet do supermarketu a udělali co největší nákup. Zítra tam všichni pojedeme.

4. srpna

U supermarketu nefungoval bankomat ani nešlo platit kartami, ale mamka ještě měla nějaké papírové bankovky a na regálech ještě byl bílý cukr, který dřív mamka zásadně odmítala kupovat, pak fazole a čočka a prášek na bramborové těsto. Ale na každého člověka se dalo koupit jen kilo od každého. Mamka chtěla hlavně mouku a sušené mléko, ale neměli ani jedno. Takže jsme tím autem jeli zbytečně a mohli jsme to klidně odnést v batohu. Jenže auto se zastavilo na půl cesty ze supermarketu domů, protože došel benzín. Takže bylo nakonec dobře, že jsme nákup mohli odnést domů pěšky, jinak by nám ho z auta stejně někdo ukradl, jak říkala babička. Auto jsme tam normálně nechali stát, taťka říkal, že nechápe, proč by dneska někdo kradl auta.

Večer měla mamka horečku, zavřela se v ložnici jen s petkou plnou vody a říkala, abychom k ní nechodili. Smí tam jen taťka. Taťka říkal, že je to ta epidemie a že si o to mamka koledovala v práci, jelikož na tu epidemii hledali lék. Mamka se rozčílila, že to je tajné a nesmí se o tom mluvit. A pak už jsem ji neviděla. Taťka říkal, že bych se od ní mohla nakazit a že je to nebezpečné.
 

7. srpna

Taťka se snaží vařit tak, aby nám to chutnalo, ale nejde mu to. Kromě toho babička taky dostala horečku a pořád teď leží ve svém pokoji a chodí k ní taky jen taťka. Bojím se, co by se stalo, kdyby onemocněl i on. Když jsem se ho na to zeptala, řekl, že on onemocnět nesmí.

Dnes se taťka ještě víc rozčílil, protože v televizi už nebyly žádné hlasy, co by říkaly něco nového, ale opakovaly totéž co včera a taťka říkal, že to jsou jen uklidňující fráze a že je to smyčka. Myslím, že ho moc neuklidňují, spíš naopak. Pustil i internet a řekl, že je to to samé v bleděmodrém. Nakonec jsme házeli míček Bobíkovi a učili ho aportovat. Trochu jsme ho rozveselili, ale jinak mi připadá smutný, protože ty fazole s rýží mu chutnají ještě méně než mně.
 

14. srpna

Mamka konečně vylezla z ložnice, ale je bledá a hubená. Ještě nic nedělá, jenom sedí nebo leží na gauči a říká, že je zesláblá. Taťkovi dělá starost babička, říkal, že nemůže sehnat žádné doktory.
Největší a nejhorší nešťastná zpráva je, že Bobík zmizel! A to zrovna dneska, když jsem měli k večeři maso, takovou vzácnost. Je mi moc líto, že o to Bobík přišel. Pořád jsem ho všude hledala, v satelitu, v lese, ale sluníčko tak pálí, že se mi z toho udělalo špatně. Mamka se bála, jestli jsem taky nedostala epidemii, ale změřila mi teplotu a zjistila, že ne. Říkala, že nesmím být tolik na sluníčku. Pořád jsem se rodičů vyptávala, kde může být Bobík, a taťka říkal, že tady v okolí se teď potulují zlí lidé a třeba ho odnesli a že musím být taky opatrná. A mamka říkala, že Bobíkovi už je dneska určitě líp, že se určitě dostal někam, kde mají dost masa a kde je krásně, ne jako u nás. Což mi je divné, protože taková země podle mě neexistuje, a tak si myslím, že mě mamka chtěla jenom utěšit. Ale bylo by hezké, kdyby taková země existovala.
 

17. srpna

 
Další nešťastná zpráva. Babička umřela. Taťka je z toho hodně zničený a pořád jen mlčí. Mamka říkala, že hlavně se musíme toho těla zbavit, aby se nešířila ta epidemie. Nikam se ale nedovolala a nakonec přivolala kolegy ze své práce a ti odvezli babičku v pytli autem na dřevoplyn, ale mamka nechtěla říct kam. Zato ale říkala, že to bylo naposledy, co tím autem k nám přijeli, protože už nebude chodit do práce. Před tou nemocí totiž trávila v práci každý týden vždycky tak dva nebo tři dny, a to v jednom kuse, mezitím se nevracela domů, protože je to přes dvacet kilometrů, a vždycky si domlouvala, aby ji vzali tam a zpátky tím dřevoplynovým autem. Tak to teď přestane. Aspoň budu mít mamku pořád doma, bez Bobíka a babičky je tady dost smutno. Zvlášť když taťka nemluví.
 

28. srpna

 
Tak se rozhodlo, že nebude žádná škola. Taťka začal mluvit, ale jen málo a je takový smutný a ustaraný. Asi kvůli té své představě, jak umře devět desetin lidí. Říkal, že pro jistotu nemám chodit mimo naši ulici a že v okolí je teď nebezpečno. Obchází sousedy a shání je dohromady a včera večer jich několik přišlo a zalezli do taťkovy trucovny, kde už nemáme babičku,a něco domlouvali. 
Pořád opakovali slovo „rabování“. Je to podobné, jako když mě dřív varovali před zvrhlíky. Myslím, že rabování dělají ti zvrhlíci, ale že v dnešní těžké době se zvrhlík může stát z každého. Možná i ze mě. Představuju si, že už nebudeme mít žádné jídlo a žádnou vodu a přijdou třeba holky, se kterými jsem chodila do třídy, a budeme na sebe vrčet a cenit zuby a do krve, o život se popereme. Tak nějak. Tedy snažím se představit si to, ale moc mi to nejde. Pořád mám strach a ani přitom nevím přesně z čeho. Jako by venku, už na hranicích naší zahrádky, čekalo něco hrozného, třeba jako lidojedi nebo lovci lebek, co na mě hodí síť a odnesou si mě a pak mě pomalu rozřežou na kousky… bojím se, protože nechci, aby mě to bolelo. Kdybych byla rovnou mrtvá, to by mi asi bylo jedno. Vynesli by mě v pytli jako babičku. 
Pak všichni odešli a vrátili se s takovým tím drátěným vozíkem, co má dvě kola, a vezli několik barelů pitné vody. Říkali, že to je největší vzácnost, a mamka se ptala, proč nám jich přidělujou tak málo, a vypadala zničeně. Oni řekli, že jsme jen tři a že máme být rádi, protože to je úplně poslední voda. Je to strašně zvláštní. Dřív tekla voda z kohoutku a měli jsme jí, kolik jsme chtěli. A teď najednou vůbec není. Celá ta taťkova parta se ale dál na něčem domlouvala a já jsem se ptala mamky, co ještě chtějí shánět, když žádná voda není a voda je přitom nejdůležitější. Řekla mi, že je to domobrana, a že to znamená, že se musíme bránit sami. A že se nemám ničeho bát a všechno se spraví. Jenomže já jsem poznala, že to říká jen tak, aby mě uklidnila.
 

10. září

 
Vzpomněla jsem si, jak když jsem byla malá, stavěla jsem si v pokojíku domeček z polštářů od gauče a z křesel. Zalezla jsem do toho malinkého domečku a natahala si tam malé polštářky a plyšáky a nějakou panenku. A hrála jsem si, jak si povídají nebo jak si vaří jídlo. Pak jsem si na to připadala moc velká, ale teď jsem to všechno udělala znovu a vytáhla jsem starého plyšáka Míšouna a musela jsem mu vysvětlit, proč jsem na něj zapomněla a tak dlouho jsem s ním nemluvila. Řekla jsem mu, že jsem měla různé důležité věci a učení a měla jsem v plánu stát se paní doktorkou a léčit lidi, aby neonemocněli tou epidemií, nebo bych taky chtěla dělat divadlo a vymýšlet si divadelní hry, ale teď je těžká doba a škola je zrušená a musím pořád být doma, protože by mě mohli unést a zabít zvrhlíci. Míšoun se nezlobil, on byl vždycky hodný, a pak jsme spolu pekli koláčky s tvarohem a vařili kuřátko se zeleninou, to všechno jen jako, ale představovala jsem si, že mám všechny ty dobroty, co mi dřív připadaly úplně normální, ale teď je nemůžu mít nikdy.
Pak jsme s Míšounem zapnuli mobil, každý den si jen vezmu esemesky a pošlu svoje a zase mobil vypnu, aby mi dlouho vydržel, a poslala jsem esemesku Lídě, která bydlí na druhém konci satelitu, takže se teď nemůžeme navštěvovat. A ptala jsem se jí, co mají k jídlu. Jenomže jsem dostala takovouhle odpověď: ZLUTY SVINE TESTE SE DOSTANEM VAS VSECHNY PRIJDEME VYBRAT I VASE TAJNY SKLADY!!! TAKY VAS VODDELAME. 
Sešla jsem do přízemí a chtěla se rodičů zeptat, co ta divná esemeska znamená. Jestli to třeba nemůže být nějaká legrácka. Ale oni si mě nejdřív nevšimli a o něco se zase hádali, tak jsem se schovala za dveře a poslouchala.
Mamka: „A tohle je všechno, co ti dali? Za takový kvanta žrádla?“
Taťka (kliďasovsky): „Ale Hani, víš, jak jsme to spočítali, vody máme mnohem míň než jídla a víc pitný vody nemáme šanci sehnat. Leda by se stal zázrak.“
Mamka (skoro brečí): „Hm. Asi bysme měli věřit na zázrak. Co nám zbejvá.“
Taťka (skoro šeptá): „Ty víš, co nám zbejvá. Jsi lékárnice, ne? Těmahle puškama to provýst nedokážu.“ Tohle nevím přesně, jak myslel, snad přemoci všechny lidi na světě?
Mamka: „Prosimtě, dej mi ještě čas. Pár týdnů přece ještě máme. Co když se stane ten zázrak? Nebo se taky můžem rozhodnout, že neskončíme tady, ale prostě někam půjdeme. Stejnak nemáme co ztratit…“
Taťka: „Říkal jsem ti, jak to vypadá po okolí. Co mi vykládali. Všude tlupy zoufalců. Obchody vyrabovaný a lidi ve starý vesnici už neprodávaj taky vůbec nic k jídlu, naopak střílej po každým , kdo se k nim přiblíží. Ve studnách žádná voda. Úplně vyschla i Vltava. Čím větší město, tím hůř. Museli bysme se dostat pořádně daleko od Prahy, a v tomhle úpalu to nedokážeme.“ 
Mamka: „Já vim. Dyť jo. Zabarikádujeme se tady doma a třeba přežijeme dýl než ostatní.“
Taťka: „Nejhorší je to s tou vodou. Vystačí nám, i když to budeme používat jen na pití a vaření toho nejnutnějšího, tak měsíc.“ Zasmál se. „Jediná možnost už je destilovat moč. No ale my stejně nemáme destilační přístroj, takže můžeme klidně čůrat normálně do záchoda a nedělat si s tím starosti.“
Pak zmlkli. Ukázala jsem jim teda tu esemesku a vypadali dost zaraženě.
„Slyšel jsem, že Vietnamci a Číňani už to maj…“ začal říkat taťka, ale pak se zarazil a nechtěl to přede mnou doříct. „To nic, to se vysvětlí,“ řekl mi, ale zdálo se mi, že se trošku celej klepe.
Pak mi začal honem ukazovat svoje čerstvé nákupy. Byly to dvě lovecké pušky, nebo aspoň vypadaly jako pušky, co nosí lovci, a pro mě pepřový sprej. Zvrhlíkům ho mám nastříkat do očí. Dřív by mi to připadalo napínavé, ale teď už se všeho pořád bojím. 
 

18. září

 
Je zvláštní, že můj pokojíček se vůbec nezměnil a pořád vypadá tak vesele, i když jsme všichni smutní a je nám špatně a bojíme se. Má růžové stěny s obrázky krtečků, muchomůrek a žirafek, což se mi všechno líbilo, když jsem ještě byla malá, ale to už teď nejsem. Teď bych chtěla mít na stěnách třeba obrázky ovocných pohárů se šlehačkou. To by bylo moc hezké.
Míšoun má pořád žízeň, ale já mu říkám, že musíme vodou šetřit. Někdy ho vezmu na zahrádku, ale jen před dům, abych mohla rychle utéct dovnitř. Na terasu pod slunečník, kde je stín. Přes den je pořád až moc horko a pořád svítí sluníčko, ale v noci už je docela zima. Vysvětluju Míšounovi, že když kolem jdou lidi a nesou velký černý pytel, tak že to je oběť epidemie. Nemůžu mu ale říct, kam je nesou, protože to mi dospělí neprozradili. Řekla bych, že je možná skládají na to místo, kde bývalo koupaliště. Nebo jim udělali veliký hrobeček v lese. Les tam ale už není, protože všichni potřebují dřevo na vaření. Někdy jdou kolem žebráci, a to radši uteču dovnitř do obýváku a jen se opatrně dívám ven, ale tak, abych sama nebyla vidět. Žebráci mají otrhané oblečení, jejich kůže vypadá hodně tmavě, ale to může být od toho sluníčka, drží se plotu, pokřikují na nás, někdy kvílejí a pláčou a zvedají do výšky mimina v dekách, asi aby nám jich bylo víc líto. Zdá se mi, že asi neumějí česky, možná to jsou cizinci, anebo jim už přeskočilo a vydávají jen skřeky.
Včera se jedna skupina pokusila přelézt plot, moc jim to nešlo, asi jsou hodně slabí, ale pomáhali si navzájem a jeden už se dostal na naši stranu plotu. Mamka začala ječet: „Davide! Davide!“ a taťka na něj zamířil z pušky a střelil. Ten člověk sebou škubl a zhroutil se na zem a ostatní se potáceli pryč, jak nejrychleji mohli. „Střelil jsem ho jen do nohy,“ volal na nás taťka, „bylo to varování.“ S mamkou ho vyvlekli k brance, asi byl v bezvědomí, a mamka odemkla a taťka ho vyšoup ven a zase zamkli. „Vlezte nám na záda, hajzlové,“ řek taťka. Mamka řekla, že ho radši měl úplně zastřelit, ale taťka řekl, že by se nám tím spíš chtěli pomstít, a taky, když je naživu, si ho ti ostatní spíš odvedou. A opravdu, za chvíli jsem opatrně vykoukla a ten žebrák už venku u branky nebyl. Třeba se ale odplazil sám.
Pak jsem slyšela, jak taťka zvrací. Vrátil se a říkal, že na to nemá žaludek. Mamka ho poprosila, aby jí ještě jednou vysvětlil, jak se z té pušky střílí. 
Mamka: „Příště ty svině voddělám sama. Stejně jsem neměla bejt tak blbá a spoléhat na tebe. Měla jsem myslet víc dopředu.“
Taťka: „Jak to prosím tě myslíš?“
Mamka: „Nejpozdějc na jaře už bylo jasný, kam to směřuje. To ještě bylo možný tenhle barák prodat nebo vyměnit za nějakou chaloupku v horách. Někde, kde je voda a kde bysme si i vypěstovali nějaký jídlo. Stačilo by třeba bramborový políčko a nějaká koza a pár slepic. Prostě něco základního.“
Taťka: „To myslíš vážně? Kde ty by ses najednou naučila vypěstovat brambory a podojit kozu? A copak jsi na jaře něco takovýho říkala?“
Mamka: „No neříkala… dyť říkám, že jsem byla blbá. Nebo jsme aspoň mohli vybudovat podzemní betonovou nádrž na vodu, kam se vejde spousta hektolitrů, a napustit ji, když ještě teklo dost pitný vody. Slyšela jsem, že něco takovýho mají prý Novákovi, víš, co bydlej ob jeden blok, jenomže když jsem se jich na to ptala, tak se samozřejmě divili, kde jsem to vzala. Proč nás to nenapadlo?“
Taťka: „No a kdybychom přežili dýl o půl roku, tak co z toho? Já bych to snad ani nechtěl, živořit dým než ostatní a muset se na to koukat a nakonec stejně…“
Mamka: „Ale měli bysme o půl roku dýl naději.“
Všimla jsem si, že rodiče už se klidně baví přede mnou o tom, jak je všechno špatné a jak špatně skončíme. Ještě nedávno by to neudělali, dávali si pozor, co slyším a co ne. Něco mě napadlo. „A nemohla jsem taky něco udělat já?“ zeptala jsem se. „Třeba jsem něco pokazila, mohla jsem třeba jít shánět vodu nebo něco dělat…“ nedokázala jsem ale vymyslet, co by to mohlo být. 
Mamka se rozbrečela a po dlouhatánské době mě objala. „Ne, ty ne, beruško,“ opakovala pořád.
 

30. září

V noci už je opravdu dost zima, ale netopíme, nemáme čím. Jen si vaříme na kamínkách, máme ještě pár větví z lesa a taťka je řeže na malé kousky. Začíná být chladněji, což je přes den úleva, ale přes noc je až moc zima. Spím pod peřinou a ještě ve spacáku. 

Vím, že musím být statečná, pobolívá mě bříško a mám zvýšenou teplotu, někdy se klepu zimou a někdy jsem celá rozpálená. Mamka říkala, že už se na to nemůže koukat, jak je mi špatně. Ale aspoň nemám vůbec chuť na jídlo, a to je dobře, protože jídlo už je opravdu hnusné, tak mi aspoň nevadí, že o něj přijdu. Rodiče mi sice nabízejí vodu, čajíčky si už nevaříme, protože na ně nechceme plýtvat dřevem, ale já si všímám, jak oni sami skoro nepijí. Jen trošinku. S Míšounem si hraju na to, že si jako děláme dobrůtky, například křupavé zelené salátky, nebo dortíky s ovocem a šlehačkou, a zapíjíme je limonádou nebo nějakým dobrým čajíčkem. Míšoun do něj chce vždycky med a já mu říkám, že si vymýšlí.

Vysvětluju Míšounovi, že najednou přestala být voda a přestalo být jídlo, dřevo a všechno a že devět desetin lidí umře. Jenom nevím, jak to udělat, abychom my byli mezi tou desetinou, která neumře. Kdybychom byli v pohádce, stačilo by říct nějaké kouzelné slovo a hned bychom byli v nějaké té kouzelné zemi, kde je všeho dost. Jenomže to bych si musela předem zasloužit a udělat nějaký dobrý skutek. Myslím, že jsem nikdy neudělala žádný dobrý skutek. Takže za to třeba opravdu můžu já.

9. října

 
Přišla velká písečná bouře. Venku fičí a skučí vítr a z oken je vidět jen šedohnědá kalná plocha, jako když smíchám všechny vodovky dohromady a natřu tím čtvrtku. Písek nám nafoukal škvírami i dovnitř domu, ačkoli by tu žádné škvíry neměly být. Křupe nám pod nohama a svědí na kůži.
Přitom je nám čím dál větší zima, sedíme většinou těsně u našich kamínek, zabalení v dekách a spacácích, a taťka nebo mamka každou chvíli vstanou a vykouknou ven, jestli se na nás někdo nedobývá. V kamínkách pálíme třeba staré papíry, knížky a tak, ještě můžeme spálit i nábytek.
Někdy přichází babička a Bobík a oba na mě mluví, a já nevím, jestli se mi to zdá nebo jestli je to doopravdy. Spíš je to asi sen, Bobík mluví, jako když se rozléhá ozvěna. „Mám tady celý koupaliště vody,“ směje se na mě, „stánky s nealko nápoji, a krásně horký sprchy…“ Odkdy se pejsci rádi sprchujou? napadá mě.
„Bobík nás volá k sobě,“ řekla mi na to mamka. Dnes chystá oslavu, slibuje nám, že se dosyta napijeme a že nám připraví nějaký strašně dobrý nápoj. A pak že se vydáme do té země, kde je všeho dost. Třeba se přece jen nakonec dozvím to kouzelné slovo, které je k tomu potřeba znát.