Povídka: All inclusive

Byl to jeden z prvních případů v psychiatrické praxi MUDr Lydie Svitákové. Pěknej mužskej, pomyslela si neprofesionálně, když ho přijímala na oddělení. Vypadá trochu změkčile, jako mouchy snězte si mě, ale kdoví, teď je chudák přece opravdu vykolejený. Vždyť se mu zabila manželka a sám sebevraždu nezvládl, ale možná že si podvědomě aplikoval moc nízkou dávku morfia. Parasuicidum, tedy demonstrativní sebevražda, kterou nemyslel vážně? Rozený lúzr, který si jen netroufal vzepřít se manželce? Co se jen veze a nikdy nic nedotáhne? Nesmím si vytvářet předčasné domněnky, napomenula se důrazně. Je to špatně z profesionálního i lidského hlediska. Ani zatím nevíme, proč si jeho žena vzala život.

Při prvním sezení ale nedokázala vůbec nic zjistit. Matouš Kintera, molekulární biolog a genetik, s ní naprosto odmítal komunikovat – nejspíš to vypadalo na obsedantní či disociativní poruchu. Nesmírně ho zajímalo zpravodajství ze světa a odmítal se odlepit od televizoru. Nepřijímal jídlo ani léky a napil se až pod pohrůžkou, že ho dají na kapačky. V noci podle hlášení personálu téměř nespal.

Na druhém ranním sezení byl jako vyměněný. Až hyperaktivní. A panikařil – reagoval přecitlivěle i přes clonu uklidňujících léků, které do něj přece jen dostali. Mluvil velmi ochotně, i když překotně a nesouvisle. „Paní doktorko, musíte mi pomoct,“ naléhal na ni. „Ta smrtelná kočičí chřipka se už šíří exponenciálně a já vím, co za tím je. Sice netuším, jak by se dala zneškodnit, ale chci navést odborníky na správnou stopu. Nikdo zatím neví, oč přesně běží. A já jim ušetřím týdny hledání… potřebuju okamžitě zavolat na Centrum epidemiologie, Péťovi Maškovi, to je můj spolužák, víte, a všechno mu říct… vždyť oni, prokristapána, úplně tápou!“

Za řeči se celý rozklepal. Manický stav, pomyslela si Lydie, slyšel o té epidemii ve zprávách a domnívá se, že k ní má klíč.

„Slyšíte nějaké hlasy, které k vám mluví?“ zeptala se laskavým tónem.

„Jako míříte k tomu, jestli trpím bludy?“ Matouš přímo nadskočil na židli netrpělivostí.

Pacient má příliš dobrý postřeh a já kladu otázky špatně, pokárala se v duchu Lydie. Neměla bych ho v jeho bludech utvrzovat, ani je vyvracet. Nejlépe odvést pozornost jinam.

„Pane magistře, vím, že je to pro vás velmi bolestné téma, ale potřebujeme vědět, proč se připravila o život vaše žena. Můžete o tom mluvit?“ snažila se o co nejempatičtější tón. Na druhé straně, běželo jí hlavou, tahle epidemie vypadá opravdu zle, hůř než cokoli, kvůli čemu všichni panikařili předtím, a co když skutečně…?

„No přece právě kvůli té epidemii kočičí chřipky!“ Matouš vyskočil z křesílka a začal přecházet po ordinaci sem a tam. Konečně se zastavil před oknem a zadíval se ven do pošmourné zahrady, kde se v listopadovém větru klátily holé větve stromů. Zaklepal nervózně prsty na rám. „Tak dobře, povím vám všechno od začátku, ale každá hodina je drahá… možná každá minuta… ačkoli kdoví, třeba už se beztak nedá dělat vůbec nic.“ Vrátil se k Lydiině stolku a napil se ze své sklenice vody. „Já vás chápu, vypadá to velikášsky a dost šíleně, když vám tu vykládám, že lidstvo nejspíš zahubí něco, co jsme dali dohromady v naší laboratoři. Ale tak mě nechte, abych vám všechno popsal, a uvidíte sama. Vždyť jste vzdělaná ženská!“

„Samozřejmě,“ přisvědčila Lydie. „Posoudím to bez předsudků, nebojte se. Jen klidně vyprávějte.“

„Klidně, klidně, to se vám řekne!“ Matouš se zase usadil, zakryl si obličej dlaněmi a začal vzpomínat. „Všechno začalo už přede dvěma lety, když jsme začali používat Primaderm. O tom jste slyšela?“

Lydii to bylo jen mlhavě povědomé. „Nejsem si úplně jistá.“

„Umělá kůže z lilku, totiž napěstuje se na lilcích, ale má lidské a prasečí geny a umožňuje transplantovat celý obličej najednou, zachovává původní podobu člověka, ale zůstane dokonale mladý a nestárne. Nic takového předtím nikdy neexistovalo, všechny plastiky proti tomu vypadají úplně zfušovaně…“

„To jako genovými manipulacemi kombinujete lilky, prasata a lidi?“

„Přesně tak.“

„A někdo to nosí na obličeji?“ zhrozila se.

„No jen počkejte, až vám bude šedesát,“ usmál se Matouš smutně. „Naštěstí těch ženských nebylo tak moc, klinika Dermahit, kde to dělali, je pěkně drahá. Jenomže ono trvá dost dlouho, než se ty průšvihové vedlejší účinky projeví navenek. Asi dva roky.“

Už dřív, když Matouše přijímali na kliniku, si Lydie vybavila televizní talk show, kterou viděla před pár měsíci… Matouš se svou ženou tam byli představení jako vycházející hvězdy, mladí vědci, kteří přinášejí ženám věčné mládí. A jako majitelé genetické laboratoře. Ale úplně z toho nepochopila, že jde o prasata, lilky a lidské obličeje… A taky tam byla řeč o pavoucích, kteří fotosyntetizují, vybavila si. Živí se slunečním zářením a vyrábějí nějaká zvlášť pevná vlákna. Zachvěla se. Že by Matouš Kintera opravdu netrpěl bludy?

„To je nepříjemné… ale o jaké vedlejší účinky tedy jde? Kočičí chřipka přece začala v jiných zemích… a vaše pacientky byly Češky, nebo snad ne?“ pobídla ho.

„Kočičí chřipka s tím souvisí nepřímo. Nechte mě mluvit. Napřed vám vysvětlím, co jsme s Primadermem napáchali. Sám jsem to úplně poprvé viděl u našeho zaměstnance. To bylo… asi přede dvěma měsíci, v září. Byl to Vašek Pešák, náš hlavní laborant, necelých čtyřicet, takový klidný, šikovný, velice schopný chlap, kterému jsme s Martou nechávali na starosti běžný provoz firmy. Začal se cítit unavený, najednou dělal chyby, tak jsme si někdy v létě řekli, že je to asi přepracování, a poslali jsme ho na zdravotní dovolenou. No. Jenže teď nám ho najednou přivedla jeho žena a udělala nám děsný kravál. Zděsil jsem se ho. Vašek vypadal jako… no jak bych vám to popsal… jako zplihlý vyfouklý balon. Úplně vyhaslý pohled, držel se své ženy za ruku, aby neupadl, a ta na nás začala ječet, že mu našli alzheimera a že jsme zločinci a můžeme za to. Vašek jen blekotal, že neví, kde je, a že chce domů. A z koutku úst mu tekla slina. No děs. Nejdřív mě vůbec nenapadlo, že by to opravdu mohla být naše vina. Snažil jsem se jí říkat, že alzheimera někdy dostanou i mladí lidé. Taky Marta, tedy moje žena, paní Pešákovou odbyla, že naše laboratoř za Vaškův stav rozhodně nenese odpovědnost. Jenomže pak, když jsme se jich konečně zbavili, mě zatáhla do kanceláře, aby nás nikdo neslyšel, a řekla mi: Houstone, máme problém.“

Matoušovi zřejmě dělalo potíže pokračovat, upřel na Lydii bezelstný modrý pohled a kousal si nehet na ukazováčku. Znovu se napil a nadechl se. „Vašek nebyl první. Marta už měla dřív nějaké podezření, že to není v pořádku, jenomže šlo vesměs o ženy přes šedesát. Hlavně o další zaměstnankyni naší firmy paní Procházkovou, ta od nás z Primadermu odešla v pětašedesáti do důchodu a sklátil ji alzheimer. A taky klientka Dermahitu, herečka Olga Hálová, začala v sedmesáti trpět rozpadem mozku. A ještě jedna ženská, to byla vůbec první plastika, kterou Dermahit s Primadermem dělal. Jen málo přes šedesát, skončila v LDNce a najednou nepoznala vlastní děti. To všechno Marta věděla, ale nic s tím nedělala, znáte to, člověk nemůže věřit, že se děje něco vážného, dokud…“ zavrtěl hlavou a znovu si zakryl obličej rukama.

„Popření,“ podotkla Lydie. „To je běžné. Takže už při…“ zaváhala, jaký termín použít, „smontování nebo… přípravě Primadermu se stala nějaká osudová chyba?“ Stěží se ovládala, aby nezačala ječet. Sklonila se nad monitor počítače a něco hekticky vyťukávala na klávesnici.

„Přesně tak. Ale to jsme nemohli tušit. Dělali jsme všechny předepsané testy na bezpečnost. Takže když mi to Marta řekla, byl jsem v totálním šoku. Ona ovšem ne, už to měla všechno vymyšlené a válečné plány skoro hotové.“

Lydie si znovu vybavila televizní pořad a pohlednou, energickou brunetu, chválící produkty Primagenu s širokým úsměvem do kamery. Vypadala jako nějaká modelka z reklamy. „Vaše paní byla… velice cílevědomá a energická, viďte?“

„To rozhodně. Image firmy, management, píárko, to byla její doména. Ale nemyslete si, v laborce byla taky šikovná. A měla nápady.  Já jsem vždycky detailně vymyslel, jak to provést, aby to fungovalo. Jak si pohrát se sekvencemi DNA, s regulacemi přepisů genů… takže i teď potřebovala, abych vymyslel, jak z té bryndy ven. Samozřejmě že nejdřív jsme museli něco říct Dermahitu a zabránit jim v dalších transplantacích. Dohodli jsme se, že naše oficiální verze bude znít takhle: ukazuje se, že ten lilkový podíl tkáně Primadermu přece jen po dvou letech začíná degradovat, ale máme preparát, kterým to můžeme spravit, pokud nám pacientky pošlou. A že máme na dosah ruky vylepšený Primaderm Plus, který jim brzy dodáme k dalším transplantacím. A ať nikomu nic neříkají.“

„Ale jak jste těm pacientkám chtěli pomoci?“ podivovala se Lydie.

„No napřed jsme museli zjistit, oč běží. Kde se nám to vymklo. Udělat všechna dostupná vyšetření ženských, co měly na obličejích lilkové transplantáty, a těch bylo za ty dva roky celkem třináct. A totéž u našich zaměstnanců! Nechápali jsme, jakou cestou se rozklad mozku mohl spustit u nich, oni přece měli při práci zachovávat bezpečnostní předpisy… ale to jsme odhalili rychle. Někteří se na předpisy vykašlali a z nevyužitých lilků si v práci připravovali jídlo.“

Lydii se sevřel žaludek a viditelně pobledla.

„No nemyslete si, chutnalo to jako směs vepřové kotlety a grilovaného lilku, aspoň to říkali,“ vysvětloval jí Matouš. „My s Martou jsme to nikdy nejedli, tedy ne že bychom se báli,“ ohradil se rychle, „pokládali jsme to za naprosto bezpečné, ale ze zásady, pokusné materiály se prostě nejedí.“ Poprvé za celou dobu se pousmál.

„Neuvažovali jste…“ zaváhala Lydie, „hned všechno ohlásit na hygieně, epidemiologii…?“ Cítila nutkání Matouše pobízet, aby už přešel ke kočičí chřipce, ale ovládla se. Rozklad mozku je taky dost děsivá záležitost. Napadlo ji, jak mimořádnou psychickou odolnost ti dva projevili, když vydrželi nikomu nic neprozradit.

„Přiznávám, že já jsem to navrhoval,“ ožil Matouš. „Ale Marta byla rozhodně proti. A měla pravdu. Znamenalo by to úplný konec nás dvou, naší firmy, ale vlastně i těch postižených lidí, říkala, protože jedině my dva jsme věděli, která bije. Znáte přece hygieniky, epidemiology, doktory, všechny ty byrokraty… bylo nám jasné, že by to jen rozpatlávali, dali by spoustu lidí zbytečně do karantény, nás dva by třeba zavřeli a stejně by nakonec ničemu nezabránili. Říkali jsme si, že my dva jsme daleko schopnější, pružnější a rychlejší.“

„Ano, a… podařilo se vám zjistit podstatu toho… problému?“

„Ale jo. Urychleně jsme prováděli vyšetření, nejtěžší byl ten psychologický moment, aby se pacientky nesplašily a aby ochotně šly na NMR, dokonce odběr mozkomíšního moku, ale hrálo nám do ruky, že tu operaci většinou tajily, a my máme mezi doktory kámoše, víte? Tak jsme si to zařídili. Zkoumali jsme amyloidy v mozku, a samozřejmě DNA, hledali jsme něco jako prion, protovirus, transpozon… no chápete, někde se ta informace pro zanášení nebo rozklad mozkových buněk vzít musela. Nakonec se ukázalo, že v DNA nebylo vůbec nic navíc, ale odblokovala a aktivovala se v ní sekvence, která je jinak úplně nevinná… změnila se metylace, konfigurace proteinu a už to bylo.“

„Aha, ano,“ Lydie si pomyslela, že nemá smysl pitvat molekulární podrobnosti, ostatně čas vymezený na rozhovor s pacientem se krátil. Jenže tohle je opravdu důležité… „Odpusťte,“ zvedla telefon a vyjednala si u sestry posunutí dalšího pacienta na odpoledne. „Klidně prosím pokračujte, času máme dost,“ vybídla pak Matouše.

„Dali jsme tomu i název, Z. L. A. čili zdivočelá lyzozomální autolýza, takže jsme se mezi sebou o tom mohli klidně bavit, a pokud někdo tu zkratku zaslechl, řekli jsme, že to je základní laboratorní agenda,“ zasvítilo mu v očích.

„Ano… vtipné,“ vydechla Lydie.

„Každopádně šlo o to, že se spouštěl sebevražedný rozpad buněk, a to specificky mozkových neuronů. Bylo jasné, že toho alzheimera dostanou spíš dřív než později všechny naše pacientky a že my jim pomoct nedokážeme. Napadlo mě zaexperimentovat si s kmenovými buňkami, které bychom jim dodali do mozku, holky už stejně neměly co ztratit, žejo, ale Marta byla dost ostře proti. Byla by to taková střelba do tmy, říkala, a co kdyby z toho byly třeba mozkové nádory. To už je alzheimer lepší. Jenomže se začala obávat něčeho horšího: že ta nemoc je nakažlivá, nebo se může brzy tak zvrtnout. Jestli se šíří jídlem, říkala, pak se stejně dobře může šířit i kapénkovou infekcí jako rýma… a následky se zase projeví až po dvou letech. Tvrdila, že proto musíme připravit těm obětem Dermahitu humánnějsí konec, než by je jinak čekal, totiž takovou euthanasii. Tím populaci vyčistíme od toho, čím jsme ji ohrozili. Že je to naše morální povinnost.“

„Cože… říkáte euthanasii?“

„No ano, my dva o té nemoci víme nejvíc, vypustili jsme ji do světa, tak ji taky zlikvidujeme. Byla to naše odpovědnost.“

„A jak… co vaše paní navrhovala?“ Lydie v duchu trnula. Takže oni vraždili? Na tohle opravdu nebyla připravená.

„Šlo o to, aby všechno vypadalo úplně přirozeně, aby se to ztratilo ve statistikách nějaké šířící se nákazy, a taky aby to nemělo jediné ohnisko ukazující na naši laboratoř,“ vykládal Matouš s velkým zaujetím, jako by šlo o řešení zajímavého technického problému. Oči mu svítily. Konečně spojitost s kočičí chřipkou, blesklo Lydii hlavou. No jasně. Ale jak to provedli?

„Vzpomněl jsem si, že máme v šuplíku u ledu, totiž chci říct v tekutém dusíku, nebezpečný virus kočičí chřipky. Ten bychom mohli šikovně upravit a… chápete.“

„Chápu,“ hlesla Lydie.

„Vypadalo to jako pěkný oříšek, ale nakonec mi stačil týden v laborce a měl jsem to,“ vykládal Matouš s hrdostí. „Běžná kočičí chřipka má vysokou mortalitu, tak třetinu pacientů. Tenhle můj kmen byl dezaktivovaný a mohl ho aktivovat právě jen spouštěč autolýzy neuronů. Takže postižení Z. L. A. by měli spolehlivě všichni zkapat.“ Chytil se za ústa. „Ježíš, promiňte mi ten jazyk. Člověk se naučí vyjadřovat… trochu cynicky.“

„Hm. Ano.“

„Ovšem plán počítal s tím, že musíme vytvořit ještě aspoň jedno dvě ohniska nákazy v nějakém jiném státě. A tam samozřejmě vypustit aktivní, tedy nenarušený virus chřipky.“

„Takže… jste byli připravení obětovat ještě nějaké nevinné… chci říct náhodné a zdravé pacienty navíc.“

„No ano, jistě,“ souhlasil Matouš. „Jenže taková nákaza se dříve či později zlikvidovat dá, v tom jsme neviděli problém. Problém nastal, když se teď – a s tím jsme nepočítali, protože to statisticky bylo skoro nemožné – setkaly a zkombinovaly ty dva viry, ten neoslabený a ten upravený.“

„A výsledek je stoprocentně smrtelný a nikdo si s ním neví rady,“ dořekla Lydie.

„No právě.“

„To je ale strašné.“

„Ano. Marta byla přesvědčená, že to je konec. Vznikl nám tam totiž protein, který žádný imunitní systém na světě neumí rozeznat jako antigen. Ale já myslím, že naděje umírá poslední. Přece jenom bychom měli zkusit, jestli se to nedá nějak zastavit.“

Lydii bylo, jako by ji praštil do hlavy velkou dlažební kostkou. Vyhlédla z okna a napadlo ji, že se možná nedočká příštího jara. Že se ho nedočká nikdo z lidí, které zná. Vůbec nikdo z lidí. Ne, to nemůže být pravda… silou vůle se ovládla se a vrátila se ke svému pacientovi. Co když přece jenom blouzní?

„Počkejte, a jak jste to tedy s těmi dalšími ohnisky nákazy provedli?“

„Jednoduše. V říjnu jsme odletěli na last minute dovolenou. Podali jsme náš přípravek všem našim pacientkám s lilkovými transplantáty a při dvojím přestupu na letištích jsme vždycky vypustili trochu toho virulentního agens. To úplně stačilo.“

„Cože… a klidně jste si užívali dovolenou?“ Lydie prakticky vyjekla a zjistila, že se jí klepou ruce.

„Jo, byl to zájezd all inclusive. Bohužel jsme to vybrali trochu špatně, na Kanárech už bylo jen něco málo přes dvacet stupňů a na koupání to zrovna moc nebylo. Ale to nám nevadilo, potřebovali jsme trochu relaxu.“

„Hmmm… ano, jistě,“ Lydie těžce polkla. „A… sledovali jste postup epidemie?“

„Jistě, chodili jsme tam do německé pivnice, kde běžela nonstop bavorská televize, to nás zajímalo, protože jedno ohnisko bylo v Mnichově… totiž to, které jsme založili při cestě tam. Při cestě zpátky to byla Vídeň.“

To přesně odpovídalo ohniskům epidemie. „A věděli jste, kolik tedy na kočičí chřipku umírá lidí?“

„No jasně, předem jsme si dělali statistické odhady a vyšlo nám to skoro do puntíku! Řádově jenom desítky fatálních případů a pak se to začalo uklidňovat. Teprve po návratu jsme zjistili, že se stalo něco strašného. Vymklo se nám to z rukou. Jedna z našich infikovaných pacientek odjela za rodinou do Mnichova… totiž odletěla. Nemohli jsme tomu nijak zabránit a dověděli jsme se o tom, až když bylo pozdě.“

Lydii přeběhl mráz po zádech.

„Marta říkala, že tenhle virus bude řádit, dokud nevybije všechno živé. Tedy přinejmenším teplokrevné obratlovce. Ale já si ale přece jenom myslím… totiž…“ slyšela jako v mlze Matoušův hlas. „Kdyby se nám nějak podařilo indukovat antigenní shift…“

Jenže Lydie věděla, že nic z toho se už zrealizovat nepodaří.

Marta Kinterová to přesně poznala a utekla z boje včas.

Tak, že její život zůstal podobný zájezdu all-inclusive.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *